Cirkevné módy autentické a plagálne

Církevní stupnice a tóniny (autentické a plagální)

Z církevních stupnic – modů vyrůstá melodika jednohlasého gregoriánského chorálu i melodika palestrinovské vokální polyfonie. Církevní stupnice přešly do církevních zpěvů asi ve 4. stol. z řeckých harmonií (dva sestupné tetrachordy v rámci oktávy). Byly však proti řecké soustavě chápány jako vzestupné řady v rozsahu oktávy, a také jejich pojmenování se lišilo od původních názvů řeckých, neboť středověcí teoretikové pojmenovali církevní tóniny v opačném pořadí, než tomu bylo v řecké soustavě:

Pojmenování řeckých harmonií Pojmenování církevních modů

G g mixolydický

F f lydický

dórská e E E e frygický

frygická d D D d dórský

lydická c C

mixolydická h H

*

Ambity, finály a dominanty v autentických a plagálních církevních modech

Tyto řady nazýváme církevními autentickými (původními) mody. Označujeme je lichými římskými čísly. Každý modus má svůj základní tón (tóniku), který je totožný s tónem závěrečným, jenž se nazývá finalis.

Od autentických modů se později odvodily mody plagální, které začínají vždy o kvartu níže, mají však s autentickými mody stejnou finálu. Označují se sudými římskými čísly a předponou hypo- .

V 16. stol. se počet církevních modů zvětšil pronikáním durového a mollového rodu o dva další mody, aiolský a jónský. U autentických modů se dělí ambitus na kvintu a kvartu, u plagálních modů pak na kvartu a kvintu:

Reperkuse ( = spojení základního tónu s dominantou)

MODUS (TONUS) FINALIS DOMINANTA AMBITUS ( = rozsah)

I. dórský D a D – A – d

II. hypodórský D f A – d – a

III. frygický E c E – H – e

IV. hypofrygický E a H – e – h

V. lydický F c F – c – f

VI. hypolydický F a C – F – c

VII. mixolydický G d G – d – g

VIII. hypomixolydický G c D – G – d

IX. aiolský A e A – e – a

X. hypoaiolský A c E – A – e

XI. jónský C g C – G – c

XII. hypojónský C e G – c – g

Tonus je nápěv, utvořený z tónové řady – modu (dnešní adekvátní názvy: modus = stupnice, tonus = tónina).

V nápěvech gregoriánského chorálu často převládá jeden tón (tonus dominans = převládající tón), kterému se říká dominanta. V nejstarších žalmových zpěvech (psalmodiích) se na dominantě recitují delší žalmové texty, proto se jí říká recitanta (tonus recitans). Dominantou mohl být zpočátku kterýkoli tón. Později se dominanta ustálila. V autentických modech to byl tón na 5. stupni, v plagálních modech pak tón o tercii nižší než dominanta v autentickém modu. Nikdy však nebyl dominantou pohyblivý tón h*, který byl vždy zastupován sousedním tónem c.