| |

Úprava cirkevných módov

Církevní tóniny se v renesanci často upravují:

  1. Zaváděním citlivého tónu stoupajícího: v závěru vícehlasé skladby před finálou se zvyšuje 7. stupeň v dórském, mixolydickém a aiolském modu. V aiolském modu se zvyšuje i 6. stupeň.

  2. Tritonus v lydické a dórské řadě:

  • zv. 4 lydické řady se upravuje na č. 4 (snížením tónu h na b) tehdy, klesá-li melodie od kvarty k tónice.

  • v. 6 dórské řady se upravuje na m. 6 (snížením tónu h na b) tehdy, klesá-li melodie od sexty ke kvintě nebo k tercii.

* Pojmenování tónů základní tónové řady pochází z doby papeže Řehoře Velikého (540 – 604), jemuž se připisuje označení tónů prvními písmeny abecedy : a b c d e f g . Písmeno b značilo původně podle potřeby dnešní b i h. Na všech tónech této základní tónové řady bylo totiž možno vytvořit čisté kvarty, které se tehdy v paralelním vícehlase vyskytovaly, jenom na tónu f je zvětšená kvarta, triton f – h. Snížíme-li tón h na b, vznikne zase triton mezi b – e. Proto byl původní tón b dvojí, podle potřeby; ve spojení se spodní kvartou f se užívalo nižšího b (tzv. b rotundum nebo též b molle, tvarem kulaté b – dnešní béčko), ve spojení s vrchní kvartou e nastoupilo vyšší h (tzv. b kvadratum nebo též b durum, tvarem hranaté b – dnešní odrážka). V dalším vývoji bylo hranaté b označeno následujícím písmenem abecedy jdoucím po g, tj. h. Dnes začínáme hudební abecedu tónem c (c d e f g a h c), protože je nám zvukově durová stupnice bližší.

Podobné články

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.