Kontrapunkt – polyfónia imitačná a neimitačná
Úvod do štúdia kontrapunktu
Homofonia (řečtina, homos = stejný, fonos = hlas), stejnohlas, je specifický typ faktury (faktura = sazba), v níž melodie (umístěná v kterémkoli hlase) je vedoucím prvkem a ostatní hlasy ji harmonicky doprovázejí. Skladebná technika homofonie se nazývá harmonie.
Polyfonie (řečtina, polys = mnohý), mnohohlas, je typ faktury, která se vyznačuje relativní samostatností lineárně pojatých hlasů. Skladebná technika polyfonie se nazývá kontrapunkt (latinsky, punctum contra punctum = nota proti notě). Kontrapunkt tedy znamená spojení dvou nebo několika samostatných hlasů v jeden logický celek.
Některé skladby mají fakturu pouze homofonní (např.: W.A.Mozart: Malá noční hudba – 4.věta) nebo pouze polyfonní (např.: J.Desprez: Ave Maria). Častěji se však vyskytují obě faktury střídavě vedle sebe v rámci jedné skladby (např.: W.A.Mozart, 4. věta symfonie Jupiter, B.Smetana Z českých luhů a hájů) nebo nad sebou – tzv. faktura smíšená.
Druhy kontrapunktu:
Podle skladebné techniky rozlišujeme polyfonii (kontrapunkt) neimitační a imitační (imitace = napodobení).
V neimitační polyfonii je základní melodická myšlenka – téma (tzv. cantus firmus = stálý zpěv, lat.) spojena s jednou nebo několika melodiemi, které na tématu melodicky ani rytmicky nezávisí a víceméně s ním kontrastují.
V imitační polyfonii je téma – (tzv. proposta) napodobováno – imitováno v jiném hlasu – tzv. risposta.
Podle počtu hlasů rozlišujeme kontrapunkt (ktp) dvojhlasý až pětihlasý, výjimečně i vícehlasý.
Podle notových hodnot, v jakých ktp postupuje, rozeznáváme ktp stejný (1:1 = jedna nota proti jedné notě) a nestejný (např.: 2:1 = dvě noty proti jedné notě, 4:1 atd.).
Podle toho, zda lze hlasy převrátit, tj. zda lze provést vzájemnou polohovou výměnu hlasů, např. melodie ze sopránu se vymění s melodií v basu a obráceně, rozlišujeme ktp jednoduchý a ktp převratný.
Převratný ktp dále dělíme:
podle počtu možných převratných hlasů rozeznáváme dvojitý, trojitý nebo čtyřnásobný
podle intervalu v němž hlasy převracíme rozlišujeme ktp převratný v oktávě, v decimě nebo v duodecimě.
Kontrapunktické období třídíme na dva základní polyfonní slohy:
polyfonní vokální sloh (7. – 16. století) se prolíná ve svých začátcích s jednohlasým slohem chorálním (7. – 10. stol.) a s jednohlasým slohem světským (truvérským, trubadúrským a se slohem minnesingrů (konec 10. – 13. stol.). Vyspělá vokální polyfonie se často nazývá polyfonií palestrinovskou.
polyfonní instrumentální sloh se začíná vyvíjet kolem r. 1600, v období baroka. Zpočátku je poněkud potlačen monodií, avšak rozvoj generálbasu a vzrůstající význam nástrojové hudby urychluje v 2. pol. 17. století i jeho vývoj. Vyspělá instrumentální polyfonie se často nazývá polyfonií bachovskou.
V období vokální polyfonie se také rozvíjí notový záznam hudby. Vychází přitom z notace chorální a její rozvoj se zaměřuje zejména na zachycení časového (rytmicko-metrického) momentu, neboť vzájemná souhra dvou nebo více hlasů je závislá na časovém průběhu. Uvádíme proto stručný vývoj notace:
notace písmenná
řecká (starověk)
pro zápis zpěvu jsou užívána velká písmena abecedy, jež jsou psána v různých polohách nad text (Č – 16) – např.: Seikilova píseň
b) dasijská ( 9. století)
různé tvary písmena F (mnich Hucbald)
notace grafická (značky):
řecká (starověk)
pro nástrojovou hudbu byla užívána zvláštní znaménka
neumy (4. – 6. stol):
tečky (punctum) – nižší tóny, čárky (virga) – vyšší tóny, kroužky, háčky, obloučky a kličky. Nezaznamenávaly výšku tónů přesně, naznačovaly jen směr melodie. (Č-16)
zavedení notové osnovy (9. stol.):
6 – 11 linek (mnich Hucbald): do mezer byly vpisovány slabiky textu, výška jen přibližně
notace chorální (10.- 12. stol.) – např.: Puer natus est ze třetí mše k Narození Páně
Quido z Arezzy (11.stol.): neumy vpisovány na i mezi 4 linky (barevné: 1. černá, 2. červená pro f, 3. černá, 4. žlutá nebo jiná pro c), výška byla takto určena přesně. Později byly barevné linky označovány písmeny F a C, z čehož se vyvinuly klíče. Klíč G se k nim připojil v 13. stol. (Č – 32)
základní tvary: punctum, virga, podatus, clivis, torculus
existovaly různé kaligrafické stylizace chorální notace: gotická (hřebové a podkovové písmo), románská (nota quadrata), rhombická (kosočtverečná – především u nás) (Č – 33)
Franco z Kolína (13. stol.): 5 linek, zpočátku jen pro hudbu světskou, později všeobecně, až dodnes.
notace mensurální (12. – 14. stol.)
modální rytmika – členila melodickou linii podle určitého metrického modelu, tzv. modus. Bylo 6 základních modů, nejvíce se užívaly tyto čtyři:
(trochaeus — . ) (jambus . — ) (daktylus — . — ) (anapest . — — )
kolem roku 1250 byla zavedena menzurální notace, která velmi zpřesnila vzájemný rytmický poměr všech hlasů (Franco Kolínský). Základní délky seřazeny od nejdelší k nejkratší hodnotě: maxima, longa, brevis = dvoucelá, semibrevis = celá, minima = půlová, semiminima = čtvrťová, fusa = osminová, semifusa = šestnáctinová
menzurální soustava byla zpočátku dvoudobá. Později se dělila jednak v trojdobou (dokonalou, čili perfektní soustavu), jednak v dvojdobou (nedokonalou, čili imperfektní soustavu). Na zač. 14. stol. Nabylo sudé rozdělení stejného oprávnění s lichým. Perfektní rozdělení se značili kruhem (Îź), imperfektní polokruhem (*). Doba určená pohybem ruky dolů a nahoru se jmenovala tactus, tj. časová jednotka. Ve 13. století jí byla brevis, později semibrevis, zač. 17. stol. se jí stala minima.
v polovině 15. stol. tzv. bílá notace – nevyplněné hlavičky
v 16. stol. byly hranaté tvary nahrazeny kulatými – nota rotonda
tabulatury (15. stol.)
byly užívány pro hudbu nástrojovou
loutnové tabulatury – značky pro hmaty a pro rytmus
varhanní tabulatury – diskant: mensurální notace
– ostatní hlasy: vypsány písmena jmény not s rytmickými značkami
dnešní notopis (od 17. stol.)
sloučení notace vokální a instrumentální